BAUEROVÁ, Helena. Bosna a Hercegovina jako konsociační demokracie: Analýza aplikovatelnosti Lijphartova modelu.
1. vyd. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013. 149 s. ISBN 978-80-86855-98-1
V současné době je demokratické uspořádání pokládáno za nejlepší možný model vnitřního fungování států. Podíváme-li se do historie, teorie o demokratickém uspořádání států je velmi stará a objevuje se již v antickém Řecku. Dlouhodobý historický vývoj jasně naznačuje, že v průběhu století se objevila celá řada koncepcí a teorií, které hledaly, popisovaly a analyzovaly nejlepší možné uspořádání, jež by vyhovovalo místním podmínkám toho kterého „státního“ útvaru. Vyvinula se řada konceptů a přístupů, které představují fungování demokracie ve specifických podmínkách. Můžeme hovořit o evropském modelu fungování demokracie, tak jak se zrodil v Evropě. Lze nalézt také zvláštní modely demokracie, které vznikly v mimoevropských oblastech nebo byly z Evropy přeneseny, například vlivem expanze evropských koloniálních mocností.
Ve světě se rozvinula široká škála konceptů o demokracii. Koncepty je možné zařadit mezi tzv. ideální modely, které se v realitě více či méně ideálu přibližují. Některé modely reflektují specifické okolnosti vzniku nebo lokální podmínky, které se odrážejí v konceptu demokracie. V druhé polovině 20. století obohatil politologický diskurz nový koncept demokracie, tzv. konsociační demokracie, spojená se zvláštními lokálními podmínkami a jménem Arendta Lijpharta. Konsociační demokracie představuje fenomén, který našel zastánce i odpůrce.
Koncept demokracie, který funguje v podmínkách segmentovaných (vnitřně rozdělených) společností, se stal velkou výzvou. Prvotní zájem se soustředil na studium malých západoevropských států, které byly zařazeny mezi případy klasických konsociačních demokracií (např. Rakousko, Nizozemsko, Belgie či Švýcarsko). Následně se objevila snaha přenést model konsociační demokracie do vnitřně rozštěpených společností mimo oblast západní Evropy. Konsocialismus ztělesňoval synonymum funkční demokracie za podmínek, kde klasická (např. liberální) demokracie selhává nebo nefunguje. Objevila se řada pokusů vyzkoušet funkčnost konsociační demokracie v podmínkách, které se v řadě ohledů nepodobají původním podmínkám pro vznik konsociační demokracie. Konsociační demokracie byla více či méně úspěšně aplikována ve státech jako například Indie, Malajsie, Kypr, v řadě států Afriky, např. v Burundi, Nigérie, Sierra Leone, Súdán.
Prvotní zájem o použití konsociační demokracie v praxi postupně upadal. Ukázala se slabost konceptu, který často nedokázal překonat napětí ve vnitřně rozštěpených společnostech zemí třetího světa. Také v původních „mateřských“ zemích konsociační demokracie oslabovala a byla vystřídána jiným typem demokratického či nedemokratického uspořádání. Počátkem 90. let 20. století, v souvislosti s pádem komunismu, vznikem nových států a po rozpadu federálních celků a následných konfliktech, se opět objevila snaha naroubovat konsociační demokracii v praxi malých států mimo západní Evropu. Jedním ze států, kde ústava reflektovala konsociační prvky, byla Jihoafrická republika. V prostředí evropského kontinentu, konkrétně na Balkánském poloostrově, to byla Bosna a Hercegovina. Země na křižovatce náboženství, kultur či civilizací zdánlivě představovala vhodné prostředí pro aplikovatelnost konsocialismu.
Bosně a Hercegovině nebyla nikdy věnována taková pozornost jako na počátku 90. let minulého století. Válečný konflikt probíhající v zemi v první polovině 90. let připoutal pozornost nejen novinářů a veřejnosti, ale také mezinárodního společenství, které se snažilo o ukončení etnického konfliktu. Mezinárodní společenství předložilo na konci války mírovou dohodu, která kromě jiného obsahovala budoucí ústavní text Bosny a Hercegoviny (BaH), jež vykazuje konsociační znaky. Daytonská mírová dohoda je často interpretována jako velký mezinárodní kompromis, který byl bosenskohercegovinským zástupcům vnucen v situaci vyčerpání válčících stran. Nabízí se otázka, do jaké míry má Daytonská dohoda konsociační znaky a které to jsou? Je třeba se tázat, zda byla a je reálná implementace konsociačních prvků v Bosně a Hercegovině, resp. do jaké míry se reálné žití politického systému odlišuje od ústavního textu. Jak se konsocionalismus projevuje v reálném žití BaH, zejména s ohledem na fungování dvou Jednotek federace – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské? Představuje BaH příklad úspěšné a funkční aplikace konsociační demokracie na vnitřně rozdělenou společnost?
Politický systém BaH představuje specifický příklad státu, který nedisponuje jednotnou bosenskohercegovinskou identitou, kterou by sdílela většina obyvatel. Pocit příslušnosti obyvatel ke státnímu celku je zásadní pro fungování zdravého politického systému, který není zatížen vnitřními nacionalistickými či identitními spory. V souvislosti s instalací konsociační demokracie v BaH představuje sdílení jedné identity většinou obyvatel zásadní bod analýzy. Je otázka, zda se v BaH daří budovat jednu sdílenou identitu, popř. zda je pocit sounáležitosti s konstitutivním národem natolik silný, že je tento projekt nerealizovatelný?
Přehled a zejména analýza fungování konsociační demokracie je představena v první části knihy. Teoretický koncept konsociační demokracie je propojen s klasickými projevy konsocialismu zejména v Nizozemsku a Švýcarsku. Uvedené politické systémy prošly vývojovým obdobím (etapou), které vykazovalo či vykazuje znaky konsociační demokracie. Klasické příklady konsociační demokracie a nový příklad konsocialismu v jihovýchodní Evropě – budou komparovány z několika hledisek: 1. Základní znaky konsociační demokracie, tj. uplatňování proporčního principu v politickém systému; formování velkých koalic; použití menšinového veta; a role elit. 2. Bude analyzován vliv externích hrozeb, resp. mezinárodního společenství. 3. Projevy vnitřního štěpení společnosti (kulturní i sociální) a návaznost segmentů na politické strany, zájmové skupiny, média a školské systémy. Analýza politického systému BaH se bude pohybovat na 4 úrovních – centrální orgány, orgány federálních Jednotek (Federace Bosna a Hercegovina a Republika Srbská) a lokální úroveň, tj. kantony a nejnižší Jednotky. Analyzováno bude období mezi lety 1995–2013.
